Na počátku bylo slovo. A to slovo nebylo od Boha a vlastně to nebylo ani slovo. Bylo to radostné zavýsknutí. A to zavýsknutí bylo od člověka dřepícího u ohně. Nevíme, zda to byla žena nebo muž a vlastně to není vůbec podstatné. Ale tento člověk jako první na světě okusil pocit překvapení a radosti, když se mu povedlo spojit dva kovové předměty k sobě pomocí tepla z ohně a tlaku vytvořeného údery kamene.
Nebo to bylo tak, že se to stalo náhodou a omylem, jako hodně objevů v lidské historii?
V době starověku vyráběli tehdejší zlatníci šperky ze zlata a drahých kovů pomocí přeplátovaného okraje. A když se v době železné objevilo železo, začali lidé zpracovávat i železné kovy. A jestli za tímto objevem stála náhoda nebo dny plné nudy? To nechám na fantazii každého z vás.
Důležité je, že před dávnými lety se přišlo na technologii, kterou dnes nazýváme kovářským svařováním. Kovářské svařování funguje na principu, že se oba spojované železné předměty ohřejí v ohni na teplotu přibližně 1200 °C a pomocí úderů kladiva = tlaku se spojí dohromady. Dnes se takto vyrábí například damašková ocel.
První železné nástroje vyrobené kovářským svařování jsou dle archeologů datovány 1000 let př.n.l. Vynález svařování je však připisován řeku Glaukovi, který žil kolem roku 650 př.n.l. To jen vypovídá o tom, že v Řecku nežili jenom filozofové, kteří klábosili o smrti brouka nad sklenicí moku, ale i zdatní technicky smýšlející.
Kovářské svařování frčelo i celý středověk. Žádné jiné svařování se v té době nepoužívalo a vlastně ani nemohlo. Vždyť o elektrický oblouk se začali vědci zajímat až v 19. století. Ale o tom si povíme zase příště.
